Před rokem jsem vám napsala něco o pohanských oslavách dnů jarní rovnodennosti – Ostaře neboli Jarovitu. Tentokrát bych se chtěla víc věnovat křesťanské tradici. Velikonoce, tedy oslava Ježíšova zmrtvýchvstání, se už od dob nikájského koncilu (rok 325) slaví vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Letos připadají na 27. březen.

Na Moravu začalo křesťanství pronikat od 8. století, většího rozšíření dosáhlo po cyrilometodějské misii v druhé polovině 9. století. V té době už měly velikonoční svátky za sebou vývoj od výroční oslavy Zmrtvýchvstání, přes spory o jejich přesné datum až k postupnému upřesnění podoby tří svatých dnů (triduum – pátek, sobota a neděle velikonoční) a podrobností jejich liturgie.

Velikonoční (pašijový) týden, který začíná Květnou nedělí a končí Božím hodem velikonočním (velikonoční nedělí), je nejposvátnější část křesťanského liturgického roku, během které se oslavují základy křesťanské víry: ukřižování a zmrtvýchvstání Spasitele.

Květná neděle

Následuje po pěti postních nedělích, které se podle lidových zvyků nazývají Černá, Pražná, Kýchavá, Družebná a Smrtná, ve které se vynáší Morana. Květná neděle je tedy šestou nedělí postního období. Svůj název má podle ratolestí, u nás nejčastěji květů kočiček.

Protože se v liturgii Květné neděle vzpomíná na Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, kdy ho jako „krále na oslátku“ davy zdravily palmovými ratolestmi, jsou také průvody se zelenými ratolestmi součástí oslav této události, a to už od 4. století. Na Moravě je většinou teprve časné jaro a jedinými živými ratolestmi jsou tedy kočičky.

Trošku mimo hlavní liturgii, snad jako úlitba pohanským zvyklostem, se kočičky světily a potom schovávaly jako ochrana před vším možným. Usušené ratolesti se příštího roku, na Popeleční středu, obřadně spálí a jejich popelem kněz udělá symbolický křížek na čelo každému kajícníkovi.

V kostele se také provádí velké vyznání víry a předčítají se pašije (tedy evangelní příběh o tomto vjezdu, Ježíšově zatčení, odsouzení, ukřižování a zmrtvýchvstání), v minulosti se hrály pašijové hry.

Škaredá středa

Jednotlivé dny pašijového týdne mezi Květnou nedělí a velikonočním triduem měly také svoje tradiční názvy: Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa a Zelený čtvrtek.

Škaredá středa získala své jméno podle toho, že se prý v tento den Jidáš mračil na Ježíše. Říká se jí také sazometná středa, protože se obvykle vymetaly komíny. Podle lidové pověry by se v tento den lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce.

Na památku Jidáše, jeho zrady a následného zoufalství, které ho vedlo k sebevraždě, se tradičně v tento den (nebo ve čtvrtek brzy ráno) pekly „jidáše„, kynuté pečivo slazené medem, ve tvaru smyčky, na které se Jidáš oběsil.

Zelený čtvrtek

Zeleným čtvrtkem, tedy noční vigílií (noc ze čtvrtka na pátek), už začíná velikonoční triduum. Český název údajně vznikl zkomolením původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (zelený čtvrtek).

Zelená barva se ale v tradici skutečně objevuje. Podle zvyklostí se mělo na stole objevit nějaké zelené jídlo, nejčastěji tedy směs z bylin (už rostou kopřivy, sedmikrásky a bršlice), kterou později nahradil špenát, také nádivka z kopřiv zvaná hlavička nebo jakékoliv zelené rostliny nebo naklíčená semena.

Zelené je i roucho kněze, který v liturgii tohoto dne připomíná Ježíšovu poslední večeři, při které jako symbol lásky myl svým učedníkům nohy. Tento zvyk, tedy že kněz při liturgii myje nohy dvanácti mužů, se dodržuje přibližně od 12. století.

Pro křesťanskou víru je důležité připomenutí ustanovení eucharistie, kdy se opakují Ježíšova slova právě z poslední večeře: toto je moje tělo… toto je moje krev… Po odzpívání písně Gloria potom „odletí zvony do Říma“ a až do slavné mše v sobotní vigílii na znamení smutku umlknou, stejně jako jakákoliv hudba a zpěv.

Po skončení všech obřadů v tento den kněz odnáší posvěcenou hostii, tedy symbol přítomnosti Krista, do symbolické a opět zelené „getsemanské zahrady„.

V reálu jde o pěkně vyzdobený boční oltář nebo kapli, před kterou si můžou věřící kleknout a zůstat v této chvíli se svým Spasitelem – na rozdíl od jeho učedníků, které 3x prosil, aby s ním bděli, a oni pokaždé usnuli. Svoje „otče, odejmi ode mě prosím tento kalich…“ si tak protrpěl sám…

Toto „zůstávání“ se praktikuje téměř od počátků církve,  symbolická getsemanská zahrada asi od 10. století. Navíc se v tento den znovu přijímali kajícníci do církve, což už se dnes nepraktikuje, a vybírala se almužna pro chudé.

O třech velkých dnech a nocích – Velkém pátku, Bílé sobotě a Velikonoční neděli zase příště…

Obrázek: Vicente Juan Masip: Poslední večeře, olej na plátně, pol. 16. st., licence CC 0