Velikonoce, tedy oslava Ježíšova zmrtvýchvstání, už od dob nikájského koncilu připadají vždy první neděli po prvním jarním úplňku – letos je to 27. březen. V předchozím článku jsem vám popsala dny, které Velikonocům předcházejí. Jak křesťané slaví nejposvátnější tři dny liturgického roku?
Velký pátek
Je to den smutku a nářku (Karfreitag) na památku umučení a ukřižování Ježíše. Už od počátků církve je spojený s přísným půstem, od 4. století se praktikuje uctívání kříže (od „nalezení kříže“ císařovnou Helenou v r. 320).
V tento den se nekoná mše, pouze bohoslužba slova se slavnostními přímluvami (za všechny lidi a všechna náboženství) a čtením pašijí. K tomu se obvykle přidává ještě pobožnost křížové cesty, při které účastníci symbolicky procházejí s Ježíšem 14 zastávek na jeho cestě ke smrti na kříži, od jeho odsouzení k smrti po uložení těla do hrobu.
Právě toto uložení, tato nehybnost je v centru velkopáteční památky. V lidové zbožnosti je jejím obrazem zákaz hýbání s hlínou a praní prádla.
Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!
Protože zvony, které na vesnici odzváněly ráno, poledne a večerní klekání, odletěly na Zelený čtvrtek do Říma, chodili v pátek i v sobotu po vsi kluci s dřevěnými hrkačkami a klapačkami, aby zvonění nahradili.
Velký pátek je také spojený s magickými silami. V tento den se podle lidové víry otevírají hory, které vydávají poklady – nicméně vyzvednutí pokladu znamená přestoupení nařízení o nehybnosti, takže ve většině těchto příběhů nebývá poklad spojovaný se štěstím, spíš naopak.
Bílá sobota
Ticho, klid, slavnostní očekávání. Bílá sobota je druhým dnem, kdy podle evangelií Ježíš ležel v hrobě. Na Bílou sobotu se zhasil oheň, stavení se vymetlo březovou metlí a hospodyňky nachystaly výzdobu a pohoštění na zítřejší svátky…
Základem výzdoby jsou zelené ratolesti (opět kočičky nebo i jiné), jarní osení, malovaná vajíčka jako symbol plodnosti, někde i různé slaměné ozdoby (třeba „muší ráj“ – zavěšené slaměné řetězy).
Přečtěte si:
Zajíček přišel z germánského prostředí, kde byl už od starověku symbolem bohyně Eostre (odtud Easter – svátky bohyně Eostre).
Dalším symbolem je beránek, který představuje Spasitele („to je ten beránek boží, který na sebe vzal hříchy světa…“). V bohatších rodinách to mohl být skutečný pečený beran, chudší se spokojily s jeho napodobeninou ze sladkého těsta. V této podobě ho známe i my.
Chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí, ženy a dívky barvily vajíčka a pekly velikonoční mazance. A všichni se připravovali na nejslavnější okamžiky církevního roku – velikonoční vigílii zakončenou slavností Zmrtvýchvstání Páně.
Vigílie začíná zapálením a požehnáním nového ohně. V úplně původní, prastaré podobě jde o jasný předěl mezi zimou a jarem, o začátek nového roku. Dnešní čeští novopohané navazují tradicí „keltského telegrafu“, kdy se o prvním jarním víkendu rozhoří ohně na kopcích.
Velikonoční mše pokračuje slavností velikonoční svíce (od dob Francké říše), chvalozpěvu Exultet (základ je ze 4. st., od sv. Ambrože), devíti čteními z Bible, obnovou křestních slibů nebo pokřtěním nových křesťanů a eucharistií. Právě podle barvy křestních rouch se této sobotě říká „bílá“.
Původně měla vigílie, tedy noční bdění – stále ještě u hrobu, trvat déle a zmrtvýchvstání se mělo slavit až nad ránem – podle evangelia „zrána šly ženy ke hrobu a byl prázdný“. Přibližně od 15. století se ale začíná při setmění a končí před půlnocí.
Velikonoční neděle
V noci (jako sobotní vigílie) nebo ráno probíhá tedy oslava Ježíšova zmrtvýchvstání. Boží hod velikonoční je plný oslav tohoto „velikonočního tajemství“, kdy život a světlo přemohl smrt, tmu a zimu.
Hospodáři vycházejí do sadů a do polí, kde „probouzejí zemi“ a prosí o dobrou úrodu.
„Na Boží hod velikonoční se v noci v kruhu obcházelo pole, šlo o ochranu objetím, uzavření prostoru kruhem. Do rohů pole se umístily kříže a během toho probíhaly tiché modlitby. Tohoto se účastnil často i sám farář. Noc, kruh, kříž – zrovna v tomto okamžiku se vše tak proplétá, že se nedá říci, kde končí pohanský rituál a kde začíná křesťanský obřad.“
(Lenka Šťastná, folkloristka)
Důležitý je také společenský rozměr svátku. Na nedělní mši farář světil pokrmy (mazanec, vejce), které si lidé potom odnášeli domů, dělili a společně jedli – aby se i příští rok ve stejném kruhu opět setkali.
Velikonoční oktáv
Oktáv je prvních osm dnů po Velikonocích, kdy ještě doznívají oslavy. Čerstvě pokřtění lidé v raných dobách křesťanství nosili celý tento týden bílé, křestní oblečení, proto se dodnes tento týden označuje jako „bílý“.
Dnes je překvapivě právě první den velikonočního oktávu, pondělí, chápané jako podstata celých Velikonoc – známé obchůzky se šleháním děvčat, které za to klukům dávají vajíčka. V tom hraje hlavní roli opět symbolika plodnosti – děvčatům se předává síla rašících rostlin a ty ji dávají zpět ve formě zárodku života ve vajíčku.
Na Velikonocích je ale krásně vidět, že to nejviditelnější a nejznámější nemusí být vždy to nejpodstatnější…