Při letním toulání jsme došli i do Kralic nad Oslavou, kde jsme obdivovali jeden statek, dům uprostřed návsi se zajímavými secesními prvky. A tak jsme potkali paní Procházkovou z rodu kralických sedláků.
Zapovídali jsme se na celou hodinu. Paní Procházková nám ukázala i staré fotky a plánky. Ve dvou článcích se snažím z úžasné pokladnice její paměti vytáhnout to nejzajímavější – v dnešním prvním dílu o Kralicích a památníku Bible kralické, ve druhém dílu o jedné rodině, domě a statku v dobách (nedávno) minulých.
Kralická tvrz
Kralice nad Oslavou jsou obec na moravské straně Vysočiny. V listinách jsou poprvé doložené na začátku 14. století. Název „Kralice“ připomíná oddanost obyvatel (nebo možná hlavně majitelů, šlechticů Kralických z Kralic) králi.
Ze druhé poloviny 14. století pocházejí první zmínky o kralické tvrzi. Té tvrzi, ve které v letech 1578-1622 sídlila tiskárna Jednoty bratrské, která vytiskla „Bibli kralickou“. Není to sice první bible v češtině, ani první česká tištěná bible, ale jde o první překlad do češtiny z původních jazyků, a to tak dobrý, že tato bible je vydávaná a používaná prakticky až dodnes.
O to zajímavější je, že se tak nějak zapomnělo, kde tato bible vlastně vznikla. Tiskárnu hned po Bílé hoře (a po jejím vyplenění císařským vojskem ve stejném roce) převezl na svůj zámek do Náměště její ochránce Karel starší ze Žerotína, a poté se odstěhovala do Lešna, kde ji vedl Jan Amos Komenský. Tvrz zanikla v polovině 17. století.
Objevování zapomenutého
Teprve na konci 19. století si o Kralicích začali povídat regionální patrioti a vlastenci, v roce 1935 byl založený Muzejní spolek pro uchování bratrských památek a tisků a konečně v letech 1956-1958 proběhl oficiální archeologický průzkum pod vedením doktorky Vlasty Fialové.
O tomto období nám vyprávěla i paní Procházková. Podle ní byli místní nejřív proti, nebo spíš byli překvapení a nedůvěřiví. „Co to tam dělá, co se děje?“ ptali se. Ale doktorka Fialová byla klidná, přece jen už to byla starší paní a tak se nemusela bát o svoji kariéru. Nebo věděla, že průzkum je ve „státním zájmu“.
Musela vykoupit domek a pozemek, kde stála tvrz, a celý ho rozkopat. Skutečně v tvrzi našla ojediněle velké množství literek a dalšího tiskařského materiálu, včetně střepů a naušnic z mnohem starších dob (cca 9. století).
Na základě jejích výzkumů byl potom v letech 1967-1969 vybudovaný Památník Bible kralické, který funguje téměř v nezměněné podobě až dodnes. Otevření památníku byla samozřejmě velká událost i pro Kralické. U pomníku s biblí se vyfotilo snad každé místní dítě.
Kostel svatého Martina
V místě dnešní sakristie stál původní kostelík z konce 11. století. Dnešní kostel sv. Martina pochází ze století třináctého. Je postavený z lomového kamene kladeného na tvrdou vápennou maltu. Za reformace se v něm scházeli čeští bratři, mezi nimi možná i ivančický biskup Jan Blahoslav.
V roce 1856 kostel poškodil blesk. Když příští rok opravovali střechu, nahradili původní barokní báň rovnostěnným „stanem“. Tuto změnu zdokumentoval na svém nákresu z roku 1908 místní pan řídící (na velkém obrázku je vidět báň, na menším nová podoba, která vydržela až do současnosti).
Měli jsme také možnost vidět nákresy náhrobních kamenů, které byly zasazené do betonového orámování kostela při jeho přestavbě v letech 1901-1902.
Na nákresu i starých fotkách jsme si všimli, že zídka kolem kostela je kamenná. Naše informátorka si ještě na kameny v zídce pamatuje. Někdy po revoluci ale památkáři kameny zadělali maltou a zatřeli – což je trochu škoda a trochu protimluv k tomu, jak úzkostlivě hlídají okolní budovy, aby jejich majitelé třeba nepostavili do patra a zachovali jejich ráz.
Na další fotce je interiér kostela. Za oltářem jsou vidět odkryté kousky původních maleb ze 14. století – jde o přechod mezi románsko-byzanckým a gotickým stylem.
Nakonec se ještě zmíním o škole. Pomáhal ji zakládat Jan Blahoslav, který nebyl předchůdcem Jana Amose Komenského jen v úřadu biskupa Jednoty bratrské, ale i v přístupu k pedagogice. Podle paní Procházkové se v ní učitelé vždy hodně věnovali dětem i mimo vyučování, nacvičovali s nimi divadlo, pořád pro děti něco vymýšleli, udržovali kulturní život v obci. I dnes je pěkně a moderně vybavená.
Tím končím povídání o Kralicích. V příštím dílu už se konečně dostanu k tomu, jaké to bylo být sedlákem v této historicky významné obci.