Při letním toulání jsme došli i do Kralic nad Oslavou, kde jsme obdivovali jeden statek. A tak jsme se zapovídali s majitelkou, paní Procházkovou. Vznikly z toho 2 články: v tom předchozím jsem představila Kralice, teď se dostávám k povídání o jedné rodině, domě a statku v této historicky významné obci.

Dům č. p. 44

Dům stojí v samém centru Kralic, mezi obecním úřadem, památníkem Bible kralické a kostelem. Dům je hlavní (obytnou) budovou statku. Patří k němu ještě hospodářské budovy, které obklopují čtvercový vnitřní dvůr.

Na domě vidíme letopočet 1923. Toho roku babička paní Procházkové přemluvila svého muže, když předtím přemluvili ji, aby si nechali přestavět dům, který pocházel asi z 17. století. Její rodina na domě – statku hospodařila pět generací, předtím měl ještě jiné majitele.

V roce 1923 totiž byla velká nouze o práci, a tak stavaři se zedníky obcházeli venkovské sedláky, jestli nemají zájem o stavbu nebo přestavbu. A právě zde práci získali, i když s podmínkami. Museli všechno stihnout za pouhé 2 měsíce, aby skončili do žní.

Při pohledu na staré plánky zjišťujeme, že dům měl být původně asymetrický, se zvednutou střechou nad velkým oknem, ale babička si prosadila, že zvednutá střecha bude nad oknem i dveřmi a dům tedy bude zvláštním způsobem souměrný.

Zedníci strhli téměř celý dům až na kamenné základy do výšky asi 1 metr nad zemí. Stát nechali i jednu malou obytnou místnost, aby rodina měla kde bydlet. Nově nadstavěli zdi od spodků oken až po střechu.

Venkovní malebná omítka s ozdobnými secesními pásky je dodnes zachovaná, i když v průběhu let byla zamalovaná jednou barvou (viz fotka dole).

Zajímavé jsou vlysy, vyvedené snad z betonu. Dnes už nikdo neví, jakou technikou je dávní mistři udělali, jestli do nich něco obtiskli – a co. O dům se rodina stále dobře stará. Nedávno byla paní Procházková až v Březníku (pěšky, s kárkou) pro dva pytle cementu na další opravy…

Pátá generace kralických sedláků

Paní Jarmila Procházková pochází z páté generace sedláků v Kralicích. Přistěhovali se ze sousedního Jinošova. Rodina je evangelická, maminka i tatínek byli součástí evangelické mládeže z Brna, která měla svůj „domovský“ kostel v Pellicově ulici.

Ke statku dřív patřilo i několik polí a les – polí asi 12 hektarů a lesa právě tolik, aby měli dostatek dřeva, když bylo nějaké potřeba třeba na stavbu (opravy) budov, výrobu nábytku nebo nářadí.

Mívali krávu, prase, slepice, husy, morky… Měli i koně, ale jen než zemřel dědeček, potom si museli půjčovat od jiných sedláků.

„Prase se tenkrát nezabíjelo tak brzy jako dnes, nechávalo se pěkně ztloustnout, aby mělo hodně sádla,“ upozornila nás paní Procházková. Protože neměli lednici, zabíjelo se v zimě a část masa se nakládala do škopku se solí. Ten se dal do sklepa, který udržuje stálou teplotu a je tak dobře postavený, že v něm vydrží jablka čerstvá až do srpna.

Ve stodole měli poloautomatickou mlátičku na obilí, pěstovali žito, pšenici, oves, ječmen a také krmnou řepu a brambory, vždyť to byl bramborářský kraj. Z celkových 12 ha byly 4 ha pouze na seno pro zvířata. Stabilně s nimi bydlela jedna děvečka (ta byla skoro součástí rodiny) a sezónně se přidávali další pracovníci.

Na statku se všechno podřizovalo péči o zvířata a hlavně sklizni – „to byl zisk“, jak říká paní Procházková. Když se blížil déšť, vyskočili třeba od oběda a utíkali skopit seno nebo zachránit sklizeň.

V 50. letech 20. století začala pro hospodářství špatná doba. Z okresu jim předepsali dávky – tak velké, že to nebyli schopní plnit. Naštěstí nepatřili k největším statkářům a babička už byla starší, tak na ni nebyli tak přísní. S plněním dávek jí museli pomáhat i další lidé z Kralic a rodina.

Rodiny tří největších statkářů vystěhovali do pohraničí, do polozbořených domů. Babička paní Procházkové tomu chtěla zabránit. „Křičela na ně: Co to děláte? Ale odbyli ji, že jestli nebude mlčet, vystěhují ji taky.“ A tak mlčela…

Její dcera byla jediné dítě svých rodičů, přerušila tradici a vdala se do Plzně. Paní Procházková se do domu svých předků vracela co nejčastěji, na prázdniny k babičce.

V současné době statek a dům sice nechátrají, ale už ani neplní svoji funkci. Pole ani les už k němu nepatří, nebydlí a nehospodaří tam mladá rodina. Pouze paní Procházková se dál snaží udržovat dům a vzpomínky na to, jaké to bylo být sedlákem v Kralicích nad Oslavou…