Dřínky jsou dnes už téměř zapomenuté ovoce. Jde o plody dřínu obecného (Cornus mas), našeho původního keře (nebo stromu), který brzy na jaře upoutá drobnými žlutými květy a od srpna do září chutnými leskle červenými peckovicemi s vysokým obsahem vitaminu C.

Dřín byl známý a uctívaný už v antice. Ve starém Řecku byl zasvěcený Apollonovi. Posvátné Apollonovy háje byly plné právě těchto stromů. Podle pověsti si Řekové z těchto posvátných stromů vyrobili trojského koně. Možná i proto se na ně Apollon rozhněval a oni na usmířenou uspořádali devítidenní slavnosti.

Také ve starém Římě byl dřín posvátný strom. Jeden jeho exemplář rostl přímo uprostřed města. Prý vyrostl z šípu, který vystřelil Romullus. Lidé kolem něho postavili zeď a hlídali ho, podle jeho stavu věštili další osud města. Dřínovým oštěpem sbor kněží  (fetial) symbolicky vyhlašoval válku tak, že ho vrhl za hranici nepřátelského území.

O původnosti dřínu v našich končinách se dlouho pochybovalo. Je to teplomilná rostlina, kterou už naši prapředci znali a využívali, protože sušené dřínky jim pomáhaly překonat nedostatek vitamínů v zimním období. Spekulovalo se proto, že dříny přinesli odněkud z jihu a záměrně je vysazovali.

Podle posledních výzkumů jde ale skutečně o keř, který tu roste planě od poslední doby ledové, hlavně na sušších vápencových stráních. Je příbuzný svídě (dřív se mu říkalo svída dřín), ale na rozdíl od ní jsou jeho plody jedlé a chutné.

Protože roste spíš na slunných místech než v hlubokých lesích, k jeho rozšíření významně přispělo odlesňování, ke kterému docházelo od neolitu (cca od 6000 př. l.).

Nejstarší nálezy dřínových pecek pocházejí z velkomoravských hradišť, velké množství potom ze středověku, kdy byl dřín konzumován jako ovoce a využíván v léčitelství.

Mimo plodů našla využití i kůra, která obsahuje třísloviny, na vydělávání kůží. Také se z ní získávalo žluté a červené barvivo.

Zajímavé je i dřevo, které je velmi tvrdé a pevné. V pravěku se používalo na výrobu oštěpů, kopí a šípů, nebo na jejich hroty. Ve středověku se z něj často dělalo ozubí mlýnských soustrojí, tkací člunky nebo různé hole. Dodnes se používá v řezbářství na užitkové i ozdobné předměty, protože se dobře leští.

Pecky plodů a listy dříve také sloužily jako náhražka čaje a kávy. Středověká medicína připisovala plodům léčivé účinky při střevních katarech, plody a listy doporučovala proti silné horečce.

Dnes se nejvíc využívají plody, ze kterých se dělají džemy, sirupy, mošty, likéry, pálenka (drienkovica), mohou se sušit, dřív se třeba i nakládaly do slané vody jako olivy. Z jejich šťávy, vody a ledu se v Íránu vyrábí tradiční osvěžující nápoj, šerbet. V Zakavkazí se suší a drtí na prášek, kterým se posypává rožněné maso, nebo se přidává jako koření do omáček, polévek a salátů.

Velkou tradici má dřín v okolí moravských Šumic, kde byl pravděpodobně záměrně pěstovaný od 15. do 19. století. Na šumických dřínkových hodech, které se konají na začátku září, se podávají vdolky s dřínkovou marmeládou, dřínkové víno a specifická dřínková kyška.

Na Hané a na Slovácku se dříny občas sázely ke stodolám, kde jejich plody sloužily k občerstvení při práci. Na Horňácku existuje i zvláštní černoplodá odrůda.

Od poloviny 20. století dochází k záměrnému pěstování a šlechtění dřínu (hlavně v Rusku). Je to poměrně nenáročná rostlina, která může mít i okrasnou funkci. Sice stále zůstává ve stínu populárnějšího rakytníku, ale myslím, že by se měl už kvůli své tradici vrátit na výsluní, kam po tisíciletí patřil a stále patří.

Images:

Cornus mas – photo by Stefan.lefnaer, licence 3.0, Rakousko

Cornus mas – ilustrace z knihy Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz 1885 – Otto Wilhelm Thomé