Svátek svatého Matěje je prastarým svátkem světce, který láme zimu, přináší skutečně jarní teplé paprsky a rozpouští led a sníh minulé zimy. Nebo taky zimy ještě přidá – svatý Matěj zimu tratí, když netratí, obohatí.
Kdo ale byl svatý Matěj? Ví to dnes někdo, nebo už jen tušíme?
Na den svatého Matěje dávali hospodáři na noc ven mokrý ručník. Když zmrznul jen trochu, věřili, že přijde ještě čtyřicet mrazíků, zmrznul-li na kost, má být velmi chladné jaro s četnými mrazy. Zůstane-li noc svatého Matěje bez mrazu, má být jaro teplé a příjemné. Naši předci nám zanechali svoji moudrost v nenápadných verších.
Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje.
Na rozhraní zimy a jara
Že zima ztrácí svoji moc (i když letos vlastně skoro žádnou neměla) jsem si všimla někdy před dvěma týdny. Na stráni obrácené k severozápadu poslední zbytky sněhu, na sluncem ozářené louce se začíná zelenat tráva. Slunce každé dopoledne vypíjí poslední jinovatku a začíná hřát. První krokusy a sněženky!
Dny kolem svatého Matěje jsou obdobím, kdy jaro pomaličku vyhrává svůj zápas, stromy začínají nasazovat pupeny, tráva se probouzí a hlína opojně voní. Letošní Matěj vybízí k vyběhnutí do přírody nebo alespoň na zahradu.
Na zahradě a na poli
Na svatého Matěje šelma sedlák, který neseje. Nejvyšší čas vylézt z brlohu, pozdravit se se zahrádkou a zasít první rostlinky, aby bylo brzy něco čerstvého k snědku. Roketa, mrkev, petržel, špenát, hrášek… V poledne svátku svatého Matěje je poslední možnost zasít ozimné obilí, aby stihlo do léta nabrat sílu. A ostříhat stromy, pokud to potřebují.
Stromy. Něco se s nimi na svatého Matěje určitě děje. Naši předci chodili jen v košili do sadu, tloukli a třásli se stromy – a potom je hladili. Vyprošovali bohatou úrodu. Přitom se nikdy nedívali do korun stromů, protože věřili, že v nich sedí svatý Matěj, a kdyby ho zahlédli, nic by jim nedal. Přitom říkali říkadla, jako je třeba toto:
Svatej, milej Matěji,
máme k tobě naději,
abys nám udělil jablek, hrušek, švestek
a všeho jinýho.
Třináctý apoštol
Matěj (nebo také Matyáš) patřil k širšímu okruhu Ježíšových učedníků. Když zemřel Jidáš, doplnil apoštolskou dvanáctku. Tento výběr byl zaznamenaný v knize Skutků apoštolů, kapitole 1, verších 23–26. Podle různých legend působil jako misionář v Judsku a v Kolchidě (dnešní Gruzii).
Nevíme, kde a kdy zemřel – pravděpodobně to bylo kolem roku 63, buď jako mučedník v Jeruzalémě nebo v Kolchidě. A nevíme ani, kde skončily jeho ostatky – podle různých tradic je pohřbený buď v římské pevnosti Gonio (Apsaros) v Gruzii, nebo byly jeho ostatky převezené do Trevíru v Německu. Skoro to vypadá, jako by Matějové/Matyášové byly dvě různé osoby…
Svatý Matěj
Úcta ke třináctému apoštolovi Matějovi je tradovaná od počátků církve. Na starých ikonách ho najdeme s knihou nebo se sekerou v ruce. Ve staré církvi mu byl zasvěcený 24. únor jako předěl zimy a jara. V katolické církvi přesunuli jeho svátek v roce 1970 na 14. května, ve východních církvích se slaví 9. srpna.
Svatý Matěj je uctívaný jako patron řezníků (kvůli sekeře) a jako ochránce správných rozhodnutí a štěstí při losování. Byly mu zasvěcovány kostely v celé Evropě, v západní části Asie i v Americe. I v Čechách je jich hned několik – nejznámější je v Praze-Dejvicích, kde se od 11. století koná slavná matějská pouť.
Ale to nejdůležitější poselství svatého Matěje je bezesporu příchod jara.
Na svatého Matěje skřivánek vesele zapěje: Přijde jaro, přijde.
Zdroje:
Wikipedie: Matěj (apoštol)
Image copyright: public domains
Svatý Matěj (ikona): dílna Simone Martiniho, 14. století
Svatý Matěj (rytina): Schelte A. Bolswert, 17. století