OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ovocné stromy a keře, část 1: Jabloně

Na konci doby ledové se ve střední Evropě rozrostly lesy a stromy, které známe i dnes – smíšené dubové v nižších polohách a bukové ve středních. Mezi lesními stromy se přirozeně vyskytovaly i ovocné: plané jabloně (jabloň lesní) a hrušně (hrušeň polnička), třešeň ptačí a křovitá, višeň obecná a slívy. S velkou pravděpodobností k nim můžeme počítat i jeřáb oskeruši.

Ve které době lidé začali ovocné stromy záměrně pěstovat a šlechtit, zcela přesně nevíme. První sady možná vznikly pouhým vyklestěním ostatních stromů z oblasti, kde ovocné stromy rostly planě. A první pěstované stromy se asi příliš od těch planých nelišily.

První prokazatelně šlechtěné kultivary se na našem území objevují od začátku našeho letopočtu. Zásluhu na tom mají Římané, kteří rozmnožovali a křížili stromy tzv. štěpováním. Poté nastala doba temna, ukončená až pozdně středověkým ovocnářstvím.

Jabloň

Nejoblíbenějším ovocným stromem střední Evropy vždy byla jabloň. Nejstarší nález, potvrzující konzumaci lesních jablek, pochází z Mohelnice z pozdní doby kamenné. Další nálezy jsou potom z eneolitu a doby bronzové. Už v té době lidé prokazatelně uměli jablka sušit na křížale.

Prvotním místem vzniku kulturních jabloní je s největší pravděpodobností oblast Zakavkazí a Iránu. Odtud se šířily již na počátku doby historické na jihozápad do Malé Asie a dál přes Řecko a Řím do ostatních částí Evropy.

Ve střední Evropě se první kultivary našly v Německu a Francii a jsou z přelomu letopočtu. Jde ale stále o vliv římské říše. Nový rozmach přišel až v době Karla Velikého (8./9. století).

Na Moravě se s jistotou dá mluvit o pěstování kulturních odrůd až od 13. století. Klaretův Glossarius maior ze 14. století uvádí devět známých odrůd: rakúská, vinná, vlaská, meduná, čiřičná, vrbová, šípková, črvenicě a šálová.

Kulturní jabloně se pěstovaly nejprve v klášterních zahradách a teprve během vlády Karla IV., kdy nastal v našich zemích rozkvět ovocnářství, se více rozšířily. Na vrcholu bylo šlechtění koncem 16. století za vlády Rudolfa II., kdy se objevují první spisy pojednávající o pěstování ovoce, např. kniha o štěpování od Jošta Rožmberka z roku 1598.

Nejcennější odrůdy jabloní se pěstovaly v zámeckých zahradách. Rozvinul se obchod s ovocem – jablka se od nás vyvážela do Německa a do Pobaltí. Velmi rozšířené bylo tehdy jablko Míšeňské.

V té době u nás vzniklo také mnoho názvů obcí a osad odvozených od slova jabloň, jako např. Jablonec (nad Nisou a nad Jizerou), Jablonné (v Podještědí a nad Orlicí), Jabloňov (okr. Žďár nad Sázavou), Jablečno (okr. Rokycany), Jabkenice (okr. Mladá Boleslav) atd.

Velkou zásluhu o ovocnictví v té době měl český historik Bohuslav Balbín (1611–1688) a český vynálezce metod štěpování Jiří Holík (1634–1710), autor knihy „Štěpařství“.

Po třicetileté válce nastal v našich zemích úpadek ovocnářství a další rozkvět přišel až v době vlády Josefa II. a Marie Terezie. V té době se pěstování šlechtěných jabloní všeobecně rozšířilo i na venkově. Tedy – ne že by do té doby naši předkové jedli pláňata, jen nepěstovali odrůdy vyšlechtěné a patentované odborníky.

Ti se v 18. století začali sdružovat do spolků – prvním bylo v roce 1750 Bratrstvo zahradnické v Praze. Hned jako druhý vznikl Pomologický spolek v Brně (1816) – v Čechách byla Štěpařská jednota založená až 1819 a Pomologická společnost v roce 1830.

V Brně pracovali pomologové Antonín Šebánek a František Suchý, který prosadil zřízení Pomologického ústavu v Bohunicích u Brna a stal se jeho ředitelem. V r. 1907 vydal knihu „Moravské ovoce“, v níž podstatnou část zaujímají popisy jabloňových odrůd.

Odrůdy jablek

Dnes pěstované odrůdy jsou většinou historicky velmi mladé a navíc nepůvodní. Některé vznikly v Německu (z těch starších zmíním Grávštýnské a Strýmku), Anglii (Coxova reneta, James Grieve a pravděpodobně také Parména zlatá), Rusku (Antonovka) nebo v USA (Golden Delicius, Jonathan a dokonce i Matčino).

Pod českými odrůdami se dnes často představují v posledních desetiletích vypěstovaní kříženci těchto starších odrůd (např. Rubín). Staré české a krajové odrůdy jsou na ústupu. Proč? Nehodí se do vysokoplodících sadů a k prodeji v supermarketech.

Jsou ale často velmi odolné, lahodné a hlavně: ta rozmanitost je naše dědictví. Vždyť stačí jen slyšet jejich názvy a dostanete na ně chuť: Čistecké lahůdkové, Gdanský hranáč, Malinové holovouské, Míšeňské české, Ovčí hubičky, Panenské české, Smiřické vzácné, Vejlímek.

Úplně zvlášť bych chtěla upozornit na odrůdu Jadernička moravská (zvaná také Citronky), která bývala od 18. století rozšířená hlavně na Slovácku. Jablka jsou žlutá, příjemně nakyslá a kořenitá. Je to křehké jablko, skladuje se buď ve slámě, nebo se moštuje, vaří se z něj povidla, víno nebo pálenka. Tvoří odolné stromy mohutného vzrůstu.

Dnes jich ubývá, a to je velká škoda. Pojďte zasadit nové jaderničky!

Malus_domestica_-_Köhler–s_Medizinal-Pflanzen-108

Jablka v kuchyni

Už v době kamenné se jablka sušila nad ohněm. Z jablek se (už ve středověku) vařilo hned několik druhů ovocných kaší: černá kaše z jablek vařených v pivu, přidával se do ní i chleba, rozinky, mandle a koření.

Bílá a žlutá kaše byly jablka smažená na másle, do žluté se přidával žloutek, víno, med, bílý chléb a koření a do bílé bílek a cukr. Zajímavá je zelená kaše z pečených jablek zalitých pivem, do kterých se přidávala zelená petržel, jitrocel a šalvěj.

Jablka se také pekla a nadívala, třeba ořechovou nádivkou. Podávala se pod zvěřinu, k rybám, rakům a slepicím. Konkrétní recept na tzv. cykyš jmenuje koroptve, veverky, jablka, rozinky a mandle. Tzv. pohanský koláč se zase plnil nasekaným vepřovým masem, jablky, vejci a pepřem.

Jablka se přidávala také do pokrmů z vajec, např. do kaše zvané nunvice. Byla také součástí různých postních pokrmů. Z jablek se už od nejstarších dob vařila hustá povidla, později i složitější „lektvaře“ a mazy. Někdy se vařily s vínem, medem a kořením, od 17. století se začaly vyrábět i dnes známé marmelády s cukrem.

Z jablek se také odnepaměti dělaly různé nápoje: mošt (vylisovaná šťáva), víno, pálenka. V 16. a 17. století se připravovaly ovocné „zofty“, tedy různé ovocné sirupy s příchutí bylin a květin. Přidávala se i oslazená voda z ovocných jader a pecek, vyvařených samostatně. Z jablečného vína přirozeně vznikal jablečný ocet.

Jablko v mýtech a symbolech

Jablko nepadá daleko od stromu. Rozumíte těmto slovům? Určitě ano. Je to jedno z nejznámějších evropských přísloví s jablkem v hlavní roli. Podobně známé je sousloví „jablko sváru“, které vychází z antického mýtu o zlatém jablku Hesperidek a Paridově soudu o nejkrásnější bohyni. Následkem jeho volby byl únos krásné Heleny a trojská válka.

V bibli (nebo spíš v jejích pozdějších výkladech, původně bylo použito slovo „ovoce“) najdeme jablko v mýtu o Adamovi a Evě. Ta ho dostala od zrádného hada a po jeho snědení byli oba vyhnáni z ráje.

Jablko bylo dlouho součástí korunovačních klenotů evropských panovníků – římského císaře, britských králů i ruských carů. To české bylo vyrobené v roce 1527 pro krále Ferdinanda I. Habsburského. Symbolizovalo panovníkovu vládu na světem.

Ani v novověku nás symbolika jablka neopustila. Vzpomeňte si na Isaaca Newtona, kterého padající jablko inspirovalo k objevu gravitačního zákona, nebo rozkrajování jablíček pod vánočním stromečkem.

Prameny:

Magdalena Beranová: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Academia, 2005

Historie pěstování a vývoj pomologie. Článek na webu Sadařství: http://www.sadarstvi.cz/62-2/

Jadernička. Soubor na webu Muzeum valašska: http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/ostatni-denik-jadernicka-2011.pdf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>