Neodolala jsem a v sobotu 11. července 2015 jsem se vypravila na akci Kovářská sobota v barokní kovárně Těšany. Kování jsem si sice užila, ale nadšená jsem byla nejen z výhně, hřebíků a podkoviček. Stejný zážitek jsem měla z návštěvy dílny koláře, kuchyně a světnice a vůbec celého toho autentického znovuoživlého celku. I ze zpáteční cesty mezi poli a vesničkami, kterou jsem nám ze samé euforie naordinovala.

Po čtvrthodince jízdy z Brna vlakem a dalších 20 minutách v autobusu vystupujeme v Těšanech. Jako bychom se ocitli v jiném světě. Přivítá nás klid, jasně modrá obloha, útulná čistá náves a vzdálená „vůně“ hnoje.

Těšany na pomezí Brněnska a Hanácka jsou zemědělskou obcí s velkou sedláckou tradicí, kterou přerušila až doba komunismu. Dosud živá je láska Těšanských k rychlým koním (pochází odtud Václav Chaloupka a slavný kůň Korok), obnovuje se tradice těšanského kroje a hodů a díky péči Technického muzea a pomoci pamětníků se nezapomíná ani na kováře a další řemeslníky a život lidí v době „před“. Před průmyslem, přes elektřinou, před autobusy, před rozbitím tradic.

Důležitou součástí tohoto staro-nového proudu je obnovená barokní kovárna v centru obce. Stojí tam, kde stála pravděpodobně už ve 14. století – naproti panskému zámečku, na křižovatce cest. Po josefínských reformách ji v roce 1790 koupil a do dnešní podoby přestavěl kovářský mistr Langášek. Jeho rod ji vlastnil až do roku 1968, kdy ji odkoupilo Technické muzeum.

Poslední generace se už ale kovářství nevěnovaly a kovárnu pronajímaly. Posledním kovářem byl Vincenc Chaloupka, který roku 1950 odešel pracovat do továrny.

V těšanské kovárně pracovalo až 6 lidí – mistr, 2 tovaryši, 2 učni a jeden pomocný kovář, který se věnoval práci za studena a přípravě nástrojů. Důležitou náplní práce bylo kování koní a výroba součástí postrojů a povozů (koně měl v Těšanech každý, kdo mohl, navíc se zde zastavovali formani cestou do Brna) a také kování zemědělských nástrojů – srpů, pluhů, motyk a dalších.

Součástí kovárny bylo podloubí pro uvázání koní, 2 světnice pro kovářovu rodinu, kuchyně a další hospodářské místnosti, které ze čtyř stran obklopovaly centrální dvůr. Z těch po zásahu JZD mnoho nezbylo, takže byly komplet opravené a vybavené věcmi, které přinesli starousedlíci.

V jedné místnosti je dnes expozice zemědělského nářadí a pluhů, ve druhé dílna koláře a tesaře (a pultík s prodejem suvenýrů), ve třetí výrobky z kovárny, v kuchyni je nádobí, díže a ošatky a taky modrá kachlová kamna (replika starých od firmy Keramika Letovice).

Proč se mi v těšanské kovárně tak líbilo a proč by její návštěvu neměl vynechat nikdo, koho jen trochu zajímá život našich předků? Zkusím vám to povědět v několika bodech (i když pokud to nezažijete sami, těžko popisovat).

1.  Nejdete do uměle vytvořené muzejní expozice, ale do domu, kde se skutečně bydlelo, a do dílny, kde se skutečně kovalo. Vystavené věci a nábytek sice nejsou úplně původní (ty zlikvidovalo JZD), ale pocházejí z blízkého okolí.

2. Na rozdíl od některých muzejí se tady nemusíte bát sahat na exponáty. Většinu jich můžete vzít do ruky, potěžkat si je, zatočit kličkou apod. U některých vás k tomu sami vyzvou (třeba v kuchyni). Tak jsem tady poprvé v životě měla v ruce teslici a pár dalších zajímavých věcí.

3. Pokud přijdete na kovářskou sobotu, můžete sledovat při práci mistra kováře (letos to byl pan Urbánek z nedalekého Měnína), popřípadě si sami (pod jeho dohledem) zkusit vykovat železný hřebík. Děti si navíc můžou projít různé poznávací kvízy a dostat za to moc pěkný tovaryšský list s pečetí.

4. V zemědělské místnosti se dozvíte, jaký je rozdíl mezi koňským a kravským chomoutem, jak funguje mechanický jednotič řepy a stroj na vázání povřísel, i to, jak vypadaly pluhy v různých obdobích.

5. Chcete vidět (a ohmatat si) všechny ty vychytávky a udělátka, které prošly rukama dávných mistrů, jako kružidlo, rejsek (na rýsování do dřeva), hoblíky, teslice, pila břichatka, hever z roku 1843, kozlík na výrobu ohlávek, závitnice nebo forma na nepálené cihly? Do toho!

6. Mimo vesnického kování (různé podkovy, nástroje, postroje) tu potkáte i dílo uměleckých kovářů a kovářských učňů. Nám se nejvíc líbila žabka a hlemýžď. A jako třešnička na dortu tu je i výstavka nožů a dalších předmětů z damascénské oceli. To vše díky akcím Mladý těšanský kovář (v září) a Damask (v červnu).

7. Správce (pan Dudek) je místní, takže zná všechno buď sám, od rodičů (jeho otec byl kolář, je tu i několik jeho výrobků), nebo od pamětníků (vnučka Maryši a další). Nezasvětí vás jen do tajemství kovárny a vystavených exponátů (které třeba i sám používal), ale přidá i pár drbů a kopu zajímavostí. A vtípků.

8. Díky kolářské expozici jsem si konečně udělala reálnou představu o tom, jak se dělá dřevěné kolo. Předtím jsem to viděla jenom na obrázku, teď jsem si stoupla ke šlapacímu soustruhu, na kterém se vyrábí střed (náboj), ke stolici (o té jsem už psala), kde se připravují paprsky, a ke štočku, kde se náboj upevní a kde se do něj nabíjejí paprsky a přidělávají loukotě. A navíc už vím, že se paprsky musí vložit pod mírným úhlem, aby kolo vydrželo zatížení. Poklona dávným mistrům!

9. Nevíte, jak na noc „uskladnit“ děcka, když jich máte moc a místa málo? Inspirovat se můžete kusem nábytku jménem „barák“ (viz fotka nad) – ve dne je to stůl, v noci se vyklopí víko a uloží děti. A takových vychytávek potkáte v Těšanech víc (třeba zouvák bot vtipně umístěný pod stolem).

10. Dozvíte se, jak to ve skutečnosti bylo s Maryšou a Vávrou, mrknete na autentické Maryšiny šaty a zjistíte, jak se před 100 lety pražila káva.

Stačí? Nestačí? Tak se tam jeďte podívat sami – nebudete litovat!