Vlna patří k přírodním textilním materiálům s nepřekonatelnými vlastnostmi, na Moravě má její zpracování dlouhou tradici. „Spříst se dá všechno, co má chlupy delší než 5 centimetrů,“ říká se smíchem paní Iva Novotná z Hodonína, mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.

S paní Novotnou jsem se potkala na velikonoční akci v kyjovském muzeu. Seděla u kolovrátku a bedlivě pozorovala děti, které se toulaly od jedné atrakce ke druhé. Pokud k ní některé přišlo, začala mu hned vše ukazovat a vysvětlovat. Od začátku.

„Co myslíte, odkud se bere svetr? Ze supermarketu?“ ptá se dětí v žertu a pokračuje tak, aby to pochopily i ty nejmenší. Dětí už ale ubývá, akce pomalu končí, a tak se dostává i na moje všetečné otázky.

Paní Novotná umí vlnu nejen spříst na kolovrátku, ale i ji připravit ze surové vlny a potom z příze utkat třeba svetr. Jediné, co sama nedělá, je stříhání ovcí. „Dají mi to už ostříhané, to jsou takové cucky,“ ukazuje nám kousek surového rouna.

Surovou vlnu sama pere a čistí. Vlna umí (na rozdíl od jiných materiálů) přijmout až 40 % vody a vlhko jí nijak neublíží. Zplstnatí pouze kvůli prudké změně teploty, třeba když se dá do klasické pračky nebo sušičky.

Při tradičním zpracování se toho nemusíme bát. „Teplota se musí měnit postupně – když to peru nebo barvím, dám to do hrnce do studené vody a pomalu zahřívám. Stejně tak se to musí nechat zase zchladnout,“ radí paní Novotná.

Vypranou vlnu je třeba vyčesat. Paní Novotná používá ruční krample s kovovými ostny. „Dřív se to dělalo hlavičkou z bodláku,“ říká mi, když vidí můj zájem o staré způsoby zpracování. Vybavuju si výstavu Od ovečky po kabátek, kde jsem takovou krampli z bodláku viděla, a jen pokyvuju hlavou.

Zajímám se, jaká vlna se na předení používá. „Musí to být jemná vlna, třeba z merinek,“ dozvídám se. Hrubší vlna z polomasných plemen se hodí třeba na rohože, jako výplň do polštářků (pár takových pěkných s vůní levandule mi paní Novotná hned ukazuje) nebo k technickým účelům, třeba k zateplování domů. Její největší výhodou je, že ji lze získat i téměř zadarmo, pro některé chovatele je v podstatě odpadem.

Ale mají merinky tradici u nás na Moravě? „Ne, tady se chovaly jako nejjemnější polomasná plemena, třeba valašky, sukno z jejich vlny se používalo na vojenské kabátce,“ pokračuje paní Novotná. Však si vojáci často stěžovali, že je to škrábe… a to ještě mohli být rádi, že neměli kabáty z kopřivových vláken. I o jejich předení mi paní Novotná něco poví.

Ale zpět k vlně. Když je připravená, může se začít spřádat. V podání paní Novotné to vypadá obdivuhodně lehce, jen vyčesaná vlákna lehce přidržuje mezi prsty a vzniklou nit navíjí na přadeno na kolovrátku. Používá moderní typ, ty staré bývají buď poškozené, špatně dostupné nebo jsou určené na len. Ale princip je úplně stejný.

„Struktura vlákna vypadá, jako byste do sebe poskládali zmrzlinové kornouty,“ komentuje paní Novotná fakt, že se vlákna do sebe zaklesávají bez toho, že by je musela nějak navazovat. Samy se spojují do jedné dlouhé nitě.

Upředená nit je ale tenká a nepříliš pevná. Tajemství příze spočívá v principu zkrouceného vlákna, což nám tato přadlena také hned ukazuje – jakmile povolí napětí, nit se začne kroutit do dvojitého copánku. Teprve potom začne příze připomínat klasickou vlnu, kterou v klubíčku dostaneme koupit v obchodě. Získá tak i mnohem větší pevnost.

Ze spředené vlny někdy plete svetry nebo různé šály, na ně má i 30centimetrový stávek. „Mám i jeden metrový, víc se mi domů ale nevejde, bydlím v paneláku,“ svěřuje se mi.

Dostáváme se i k finanční odměně za tuhle jedinečnou práci. „Na jeden svetr je potřeba asi kilo vlny, tu nejjemnější koupím za 1500 korun a spřádám ji čtyři hodiny,“ prozrazuje paní Novotná. Zapomíná si ale k pracnosti připočíst předchozí praní a česání, případně barvení. A následné pletení. Finální výrobek tak má větší cenu, než jakou jsou lidé ochotní (a schopní) zaplatit.

„Nedělám to pro peníze,“ směje se paní Novotná. Proč tedy? Snadnou odpovědí by bylo to, že se po naplno prožitém pracovním životě chce opět věnovat něčemu užitečnému. Ale je v tom víc. „Chci to naučit dnešní děti. Aby aspoň věděly, jak to doopravdy vzniká, co všechno se musí udělat, než je takový svetr hotový,“ prozrazuje.

Její poslání má ještě jeden rozměr. Kdyby dnes někdo vypnul elektřinu a všechny moderní vymoženosti by přestaly fungovat, co bychom dělali? Jaké znalosti nám zůstaly o světě před průmyslovou revolucí a levnými energiemi?

„Já se divím, že si někteří lidé už neumí vlastníma rukama ani přišít knoflík. Natož zpracovat vlnu a vyrobit si z ní teplý svetr,“ zakončuje svoje fascinující povídání paní Novotná. A zve mě na návštěvu, abych se rozepsala i o dalších technikách, které zná. Tož to asi neodolám…