Při pátrání po nedávné minulosti Olomučan u Blanska se mi dostal do ruky digitální výtisk Vlastivědy moravské. Je v ní tolik zajímavých postřehů a dávno zapomenutých faktů, že jsem se rozhodla to nejdůležitější přepsat do samostatného článku.
Místopis moravský, kraj brněnský a okres blanenský, to je specifikace vydání, které mě momentálně zajímá nejvíc. Tiskopis byl vydaný v roce 1902 v Brně. Hlavním autorem je učitel Jan Knies, který jako svůj vzor uvádí doktora Wankela.
Poloha a přírodní bohatství
Zeměpisné ani přírodopisné údaje se nemění, proto je pominu. Z geopolitických zmíním, že blanenský okres byl společně s okresem boskovickým a kunštátským součástí boskovického hejtmanství. Toto civilní správní členění nemá nic společného s tím, že Olomučany patřily od 17. století k pozořickému panství Lichtenštejnů.
Historie osídlení
Knies zmiňuje pravěké osídlení v jeskyních a zaniklou osadu v Bořitově z doby popelnicových polí (doba bronzová). Na stejném místě byla i osada staroslovanská.
Za nejstarší usedlé osady s tvrzí považuje Bořitov a Petrovice u Rájce, Milonice a Jenč. Později vznikaly osady usazováním v lesích – Olešná, Hořice nebo Olomučany. Za nejmladší považuje obce vzniklé oddělením nevyužitých panských pozemků: Rogendorf, Karolín, Mariánov.
Osady také dělí podle vzniku a tvaru: vesnice jako dvě řady domů proti sobě (např. Klepačov), seskupené do kola (Újezd), s podélnou návsí (Lažánky, Němčice) a nepravidelné podle terénu (Suchdol, Šošůvka).
Zmiňuje i původ názvů vesnic: Hořice, Žďár – vypalování lesů, Hutisko – huť, Lubě – lub, Lhota – lhůta, Šošůvka – sosny, Blansko – řemeslníci blánaři. Vlastní jméno je základ těchto názvů: Bořitov, Holešín, Jenč, Svatá Kateřina, Klemov, Spešov (původně Spěchov), Šebrov (pův. Všebor), Vilémovice, Těchov, Vavřinec, Molenburg, Rogendorf… Německý původ mají Kotvrdovice (Gottfriedschlag), Senetářov (Sonnendorf), Holštýn (Hohlstein). Název Olomučany je údajně od osadníků z Olomouce.
Hrady a panství
Ve 14. století zde byla tato panství s centrem na hradě:
- v Blansku – Suchdol, Vilémovice, Veselice, Olešná
- v Černé Hoře – Žernovník, Bořitov, Milonice, Újezd, Lažany, Spešov
- v Doubravici – Němčice, Kuničky
- v Holštýně – Kotvrdovice, Vilémovice, Jedovnice, Lažánky, Lipovec
- na Novém hradě – Olomučany
- v Rájci
Obyvatelstvo
Až do 13. století zde bylo pouze česky mluvící obyvatelstvo. Od konce 13. století zde působil germanizační tlak pánů z Holštýna (Hohlstein) a olomouckých biskupů, kteří sem posílali německé kolonisty (vesnice Sonnendorf, Hohlstein, Gottfriedschlag, Bruno ad.).
Po tažení Prokopa Holého (15. století) většina německých osad zmizela nebo se jejich obyvatelé opět počeštili. Během 15. až 17. století zaniklo celkem 39 osad.
V 19. století byli zdejší obyvatelé buď rolníci, nebo dělníci (hlavně kolem průmyslových měst). Do roku 1848 řídil obce rychtář, poté starosta.
Domy se dříve stavěly dřevěné, v 19. století s podezdívkou z kamene a vrchní částí z vepřovic, výjimečně z pálených cihel, se štíty z prken. Rolnické usedlosti se stavěly průčelím k návsi. K usedlosti patřily chlévy, kůlny a stodola.
V obytném domě byla světnice, síň a „průjezd“. Ve světnici byl stůl, lavice, v opačném koutě kachlová kamna a další lavice, 1-2 postele, truhla a u bohatších také almara.
„Každá obec tvoří téměř rodinu, jejíž členové pevně lnou k sobě, a to tím více, čím jsou blíže příbuzni. Druh druha oslovuje křestním jménem a nejmenuje ho příjmením, nýbrž buď přezdívkou dle chalupy, neb přidává křestní jméno otcovo, někdy i matčino.“
Vrchnosti mimo úroku odváděli speciální dávky – např. vejce v Rájci, lískové ořechy a houby vesnice u Blanska, předené konopí u Černé Hory atd.
V dřívějších dobách hodně chovali ovce, v 19. století už téměř vůbec. Chudí lidé chovali kozy, pěstovalo se hlavně žito, ječmen, brambory, oves, řepa, hrách. Pšenice a cukrová řepa pouze v údolí Svitavy. Rolníci si společnými silami založili mlýn v Jedovnicích, mlékárnu v Bořitově, pivovar v Černé Hoře.
Průmysl
Tradice těžby a zpracování železa zde sahá až do pravěku. Železná ruda se těžila u Bořitova, Němčic, Spešova, Dolní Lhoty a v okolí Blanska. Sem v roce 1812 povolal hrabě Salm odborníky, aby dolování zefektivnili.
Železo se zpracovávalo v Olešné, Klepačově, Olomučanech, Lažánkách, Těchově a na dalších místech. V Blansku se začala vyrábět litina a na konci 19. století, kdy nedokázali finančně konkurovat litině z dovozu, se přeorientovali na strojní výrobu. Jako vedlejší „produkt“ hutnictví zde byl objeven parafin (baron von Reichenbach v roce 1833) a další sloučeniny.
Ze živičných hlín v okolí Olešné byl na počátku 18. století dolovaný kamenec, v 60. letech 18. století byla u Olešné a u Doubravice postavená ledková huť ( = huť na kamenec). Výroba se však příliš nevyplácela.
U Rudice a Olomučan se dolovala bílá ohnivzdorná hlína (šamotová?). V 19. století se zpracovávala průmyslově v Lažánkách na cihly, v Olomučanech na nádobí a cihly, v Blansku na cihly a kamna. Klasické červené pálené cihly se vyráběly v Doubravici, Blansku, Spešově, Dolní Lhotě, Černé Hoře, Jedovnicích a Petrovicích.
Pískovec se těžil u Jedovnic a u Žernovníka (tvrdý na dlažbu, žlaby a sloupy), u Dolní Lhoty opuka a kvádrový pískovec (z něho byly postaveny vysoké pece v Blansku), vápenec v Lažánkách (na štěrk a vápno). Vápno z vápence se pálilo v obci Molenburk, Žďár, Ostrov, Lipovec a Lažánky. Mimo jiné se používalo v blanenských pecích.
Slín těžený u Lažánek se používal na výrobu falcové křidlice. Perleť se zpracovávala v Senetářově, Jedovnicích, Ostrově a Kotvrdovicích. Z mořských sedimentů tam vyráběli knoflíky a další ozdobné věci.
V Olomučanech se dřív vyráběly nádoby ze skla, v Josefově byly prachové mlýny. V Němčicích byla menší továrna na zámky. Mimo továrny lidé soustružili ze dřeva (v Petrovicích, Vavřinci a Němčicích), tkali, pálili dřevěné uhlí.
V Rájci byl cukrovar, v Jestřebí největší lihovar na Moravě, lihovary byly i v Černé Hoře a v Jedovnicích.
Olomučany
Většina obyvatel obce byla zaměstnaná v hutnictví, v továrnách na zpracování hlíny a menší část v polním hospodářství.
První zmínka o obci je z roku 1353, kdy ji vlastnil Bernard z Cimburka. Od 15. století patřily k Novému hradu a později k Pozořicím.
Škola byla postavená v roce 1827, od roku 1879 trojtřídní. Učitelé docházeli z Blanska jako farního města – první byl Jan Řezníček. První stálý učitel byl František Špičák, pak František Smutný (do 1856), František Skoták (do 1885), od roku 1885 nadučitel Karel Thůma.
Dříve zde byla sklářská huť (čísla domů 20, 22, 24). Kvůli huti přišlo do obce „mnoho cizích živlů“ s německými jmény. Huť zanikla v roce 1695. Na konci 18. století zde byla salajna a dva mlýny. Dříve se v okolí těžila železná ruda, v 19. století bílá hlína, která se zpracovává ve zdejší továrně (od 1849) a v Blansku.
Obcí prošla švédská (1645) a francouzská (1813) vojska, zuřilo mnoho požárů, v roce 1832, 1836 a 1855 prošla epidemie cholery (vyhubila třetinu obyvatel).
Nový hrad
Osudy Olomučan jsou spojené s Novým hradem, který se nachází blízko obce. V roce 1562 jej zdědil Albrecht Černohorský z Boskovic. Tehdy k panství náležely Olomučany, Habrůvka, Březina, Babice, Kanice, Řícmanice, Bílovice a Vranov. V roce 1597 Nový hrad připadl jeho dceři Kateřině, poslední z rodu Černohorských. Její smrtí v roce 1637 přešel tento majetek na rod jejího manžela – rod Lichtenštejnů, s centrem panství v Pozořicích.
Když Brno obléhali Švédové, pozořické panstvo a úředníci, kněží z Vranova a Křtin společně se všemi poklady a velkými zásobami, se ukryli právě na Novém hradě. Zradou Vávry Vokouna z Olomučan byl hrad dobyt. Vávra pak skončil svržený v propasti.
Na úvodním obrázku je Nový hrad v roce 1916.
Pár poznámek
Podle současných pramenů byl Nový hrad postavený po pádu hradu obřanského jako nové centrum oblasti. Historka o zradě Vávry Vokouna je spíše legendou než historickou pravdou.
Naopak jako pravdivé se jeví spojení Olomučan a Olomouce. Je možné, že osada byla založená kolonizátory vyslanými olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku (1205–1281), který podnítil kolonizaci střední a severní Moravy (Drahanská vrchovina, Blanensko, Opavsko) a stál u založení Kroměříže, Uherského Hradiště, Ostravy a hradů Mírov nebo Blansek u Blanska.
Sklářská huť pracovala v Olomučanech od 1660 do konce 17. století, v roce 1712 byla zřízená nová v Josefově (zanikla asi 1750). Podle spolku Archaia v olomučanské huti pracoval Pietro del Bona (do 1677), na jeho práci navázal Klaudýn Barota (od 1680). V roce 1672 manufakturu zmodernizovali němečtí skláři, později přišli mistři z Francie. K roku 1690 se uvádí malíř František Baldrman. Na místě sklárny v Josefově pracovala od 1750 do konce 18. století draslovna.