800px-Buškův-hamr-12

Prachové mlýny v Josefovském údolí

V Josefovském údolí u Adamova stávaly dva prachové mlýny. Dozvěděla jsem se to, když jsem pátrala v historii mého rodného domu v Babicích nad Svitavou a zaujala mě profese jeho prvního majitele, Tomáše Pidry: prachařský sekerník. Co dělali sekerníci? Jak fungovaly hamry? A jak prachové mlýny? Jaké používaly suroviny a odkud je braly?

Sekernictví

Sekerník byla profese, která propojovala práci se dřevem a porozumění často i složitým mechanismům. Byli to tesaři, kteří se specializovali na výrobu dřevěných strojů a zařízení. Pracovali většinou při mlýnech nebo hamrech. Často putovali od mlýna k mlýnu, ale pokud se chtěli usadit na jednom místě, práci si jako tesaři bez problémů našli.

Uměli postavit mlýnské kolo i další dřevěné stroje mlýnů, stejně tak jako hamrů, pil apod. Mistři v oboru si uměli všechny převody ozubených kol a výkony řemenic přesně vypočítat.

Mezi takové patřili například František Suchomel z Ochoze a Jan Sedlář z Kounic, v současnosti působí skupina pod vedením Jiřího Myšky ze Studnic u Hlinska a skupina Františka Mikyšky z Petrovic u Sedlčan.

Mlýny a hamry

Nejdřív jsem si myslela, že v Josefově ani v Babicích nad Svitavou, kde Tomáš Pidra od roku 1870 žil, žádný mlýn nikdy nebyl – proto mě profese sekerníka tak zmátla. Babice jsou na kopci, řeka Svitava teče hluboko pod obydlenou obcí. Na ní stály mlýny v Adamově a dál až v Bílovicích (ten je funkční dodnes).

Josefovským údolím protéká Křtinský potok, který se v Adamově vlévá právě do Svitavy. Na něm byl mlýn ve Křtinách. Další, větrný mlýn, stál (a dodnes stojí) v nedalekých Rudicích.

Když se ale oprostíme od pohledu mlýn = mlýn na obilí, rázem se nám možnosti, kde by mohl sekerník pracovat, značně rozšíří. Jak už jsem se zmínila na začátku, v Adamově i v Josefovském údolí stával železářský hamr (Adamov se od 14. do 18. století jmenoval Staré Hamry).

Hamr (z německého slova Hammer = kladivo) byl vodou poháněný buchar. Jeho hlavním účelem bylo kováním zpracovat polotovar (podle kulovitého tvaru nazývaný lupa) vytažený z pece na železo. V 15. století josefovské hamry i pece zpustly, ale v roce 1569 byl postavený nový hamr a později i nová vysoká pec.

V okolí kvůli intenzivnímu průmyslu ubývalo možností pro výrobu potřebného dřevěného uhlí, pece postihlo několik nehod. K lepším výkonům je pozvedl správce František Rumler (od roku 1812) a stavba železniční trati (od roku 1843). Brzy ale přestaly být konkurenceschopné a jejich místo během 60. let 19. století převzaly menší pece využívající uhlí / koks. Poslední výpal ve vysoké josefovské peci se konal v roce 1871. Poté už stály funkční hamry pouze v Adamově.

Přece jen mlýn?

Josefovské hamry ale vyžadovaly stálý přísun vody. S pouhým potokem mohl být v létě problém. Někdy na začátku 18. století proto vznikl v Josefově rybník.

O vzniku rybníka víme z listiny z roku 1712. V ní si sedláci z Olomučan stěžovali, že u původního hamru vznikly rybníky a oni tak přišli o své louky.

Mimo hamru ale zmínili i mlýn na obilí! Jeho existenci potvrzuje i listina z roku 1824, ve které hrabě Hugo Salm žádá o pronájem josefovské huti, mlýna a rybníka. Mimo mlýna poháněla voda z rybníku i pilu.

Pro mlýn v č.p. 116 se vžilo pojmenování podle jednoho z majitelů Baráčkův. Posledním majitelem byl Gustav Jokl (do 2. světové války). V roce 1956 byl mlýn demontován a zařízení převezeno do mlýna na Bílém potoce u Domašova. O rok později byl mlýn zcela zbourán, zůstala pouze hospodářská budova a zbytky vodního náhonu.

Prachové mlýny

Slovo „prachařský“ nás ale odkazuje k mlýnům prachovým. Jak jsem zjistila, ty stály dál po proudu potoka, v zatáčce u cesty mezi josefovskou vysokou hutí a Adamovem. Dnes v tomto místě stojí penzion Kamenné kolo. Vyráběly střelný prach pro potřeby císařské armády.

Prachový mlýn a s ním spojený obytný dům číslo 35 (zde Tomáš Pidra před svatbou bydlel) byl provozovaný správci – pulvermachry, kteří z něho odváděli lichtenštejnské správě roční poplatky. První známí správci (od roku 1749) byli bratři Josef a Mikuláš Komárkovi. Jejich otec Karel byl mistrem v adamovských hamrech.

Po smrti Mikuláše v roce 1773 se jeho vdova Kateřina provdala za Františka Kotase, prachařského tovaryše z Olomučan. Roku 1812 se výroby prachu ujal jejich syn Dominik Kotas, po něm Vojtěch a Pavel Kotas, kteří přistavěli druhý mlýn. 1864-1876 vedl mlýny Pavlův švagr Karel Rumler, který svojí nerozvážností prachárnu vyhodil do vzduchu. Při výbuchu zemřel on i jeho pomocník Václav Šmerda. Mlýn vedla ještě několik let vdova Anna Kotasová. Po roce 1893 byly budovy přestavěny na hájenku.

Tomáš Pidra, který přišel do Josefova před rokem 1866 a ještě v roce 1880 podle sčítacího operátu pracoval „coby prachařský sekerník“, byl pravděpodobně posledním sekerníkem, který v těchto mlýnech působil.

Výroba prachu

V Čechách začal střelný prach hrát větší roli v 15. století, od husitských válek. Od této doby až do 19. století se vyráběl ze směsi dřevěného uhlí, ledku a síry. Johann H. M. Poppe ve své knize Obširné prostonárodní naučení o řemeslech a umělostech čili Technologia všeobecná a obzwláštní z roku 1836 předkládá tento recept:

střelný prach

V článku ve Vlastivědných zprávách z Adamova a okolí od K. Párala z roku 1863 si můžeme přečíst popis mlýnů:

„Dílna výroby střelného prachu byla osamělá budova u potoka, postavená jen lehce ze dřeva. Na náhonu bylo menší vodní kolo, jehož prodloužená hřídel sahala do dílny, kde na ni navazoval jednoduchý stroj s menšími kamennými válci… Směs práškového draselného ledku, síry a dřevěného uhlí se drtila mezi válci stroje… a po navlhčení kropením vodou se lisovala a na to po vyschnutí opět rozmělňovala a přesívala…“

Správné namletí, nadrcení a slisování jsou pro výsledné vlastnosti střelného prachu klíčové. Při výrobě se využívá toho, že dřevěné uhlí je pórovité a absorbuje síru a ledek do svého povrchu. Lisování probíhalo v tzv. koloběhu, což je kruhový žlab, přes který se točí dvě ocelová kola, každé o váze cca 500 kg. Obrázek je převzatý z T. Urbanski, Chemie a technologie výbušnin., 1. vyd. SNTL, 1958.

střelný prach koloběh

Vyrobený střelný prach byl každý pátek odvážen koňským povozem do skladu v Brně. Bezpečnost při výrobě i převozu hlídala dnem i nocí vojenská stráž.

Síra, ledek a kamenec

Odkud pocházely suroviny používané při výrobě střelného prachu v Josefově? Logickou úvahou jsem dospěla k tomu, že ledek i síra musely být přiváženy z co nejmenší vzdálenosti, patrně proti proudu řeky Svitavy směrem dál od Brna. Nemělo by asi smysl vozit suroviny do Josefova z blízkosti Brna a poté transportovat prach zpět do Brna. Na východ a západ od Josefova je poměrně neprostupná zalesněná krajina, jediný rozumný směr je tedy na sever.

Hned první nález jsem považovala za velmi zajímavý. Ledková huť stála v blízkosti Boskovic, asi 5 km od Žďárné, což je rodná obec Tomáše Pidry. Vysvětlovalo by to, jak se Tomáš Pidra, mladý sekerník ze Žďárné, dostal zrovna do Josefova. Ano, s výpravou přivážející do Josefova ze Žďárné ledek.

Jenomže tak snadné to asi být nemůže. Podle jednoho zdroje odhalil v roce 1787 chemik Weisbach u Valchova u Žďárné ložisko živičného dřeva / pyritu, ze kterého tam vyráběli ledek. To mi přišlo zvláštní, protože z pyritu se získává spíš síra než dusičnany. I další zdroj mi potvrdil, že nešlo o ledek = dusičnan, ale o ledek neboli alaun neboli kamenec, síran hlinitodraselný KAl (SO4)2.

Stejný kamenec se podle třetího zdroje do roku 1730 vyráběl z živičných hlín u Olešné na Blanensku a až do začátku 20. století u Černé Hory u Blanska. Kamenec používali např. koželuzi, řemenáři, běliči, skláři, barvíři, soukeníci či mydláři. Ale nepoužíval se při výrobě střelného prachu.

Problémem je, že historické chemické názvosloví není jednotné. Jako „ledek“ mohli naši předkové nazývat cokoliv, co jim připomínalo led, tedy jakékoliv bílé či poloprůhledné krystaly. A kamenec skutečně takovéto krystaly tvoří.

Ledek používaný v prachových mlýnech má chemický název dusičnan draselný, KN03. Specialisté na jeho získávání se nazývali sanytrníci. Nejdříve sbírali sanytr ve stájích, později se naučili sanytr vyrábět z tlejících rostlinných nebo živočišných zbytků nebo močoviny přidáním popela (potaše). K jeho výrobě tedy nebyla potřebná žádná „huť“.

Podle tohoto pramene se na některých místech ledek získával odsolením půdy. Tím se ale půda zcela znehodnotila, postup se proto neprováděl v blízkosti osad.

Ryzí síra byla v této historické době těžená např. u Lhoty u Olešnice v Jonášově kopci (zdroj).

Závěr?

V Josefovském údolí u Adamova pracovaly od poloviny 18. téměř do konce 19. století prachové mlýny, které provozovali správci – pulvelmachři z rodiny Komárků, Kotasů a Rumlerů. Mlýny vlastnila lichtenštejnská vrchnost z Pozořic. Pro jejich provoz bylo potřeba kvalitní dřevěné uhlí z okolních lesů, síra – pravděpodobně z dolů u blízké Olešnice, a ledek neboli sanytr / dusičnan draselný, který byl vyráběn v jámách specialisty – sanytrníky.

Jako možná poslední sekerník pracoval v těchto mlýnech Tomáš Pidra (1841-1905), který pocházel ze Žďárné u Boskovic a který se nakonec usadil v sousedních Babicích nad Svitavou.

 

2 komentáře u „Prachové mlýny v Josefovském údolí“

  1. Velmi zaujimave…dakujem,ze ste si dali tolko namahy a vsetko pozistovat…je vela profesii,na ktore sa zial uz zabudlo,lebo sa uz davno nepouzivaju…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>