Od trnek a slív pokročíme konečně ke švestkám. Slivoně švestky (Prunus domestica) byly vyšlechtěné na Kavkazu. Dělí se na několik poddruhů a variant: pravé švestky, pološvestky, renklódy, ryngle, blumy a mirabelky.
Mirabelky (Prunus domestica syriaca) a špendlíky (poddruh Prunus domestica) se často pletou s myrobalány, které mají podobně malé plody. Chuť špendlíků je ale sladší a delikátnější a jejich tvar je víc podobný pravé švestce.
Špendlíky žluté se na Moravě pěstují už od 13. století, přezdívá se jim bílé trny nebo bílé slivky a nejvíc se využívaly k výrobě aromatických marmelád a pálenek.
Špendlíky se lidově říká i dalšímu druhu slivoní, už zmíněným myrobalánům (Prunus cerasifera), které se v poslední době až agresivně šíří po krajině. Plody jsou kulaté, podobné třešním, v barvách od žluté po tmavě červenou, chuť je trochu nakyslá a ve zralosti mdle sladká.
Z pravých švestek se od 16. do 19. století nejvíc cenila věhlasná odrůda Brněnská, která byla rozšířená po celé jižní Moravě a ve velkém se pěstovala např. na Uherskohradišťsku. Tyto malé, chutné plody se vyvážely do Čech i do Rakouska, byly výborné na povidla, k sušení a později, od 19. století, i na kompoty.
Další starou odrůdou švestek je Durancie. Jejich sladké plody se používaly hlavně na povidla a na pálenku, ale i pro přímý konzum. Jsou to typické moravské švestky neboli kadlátky (kadle).
Štěpování slivoní bylo známé od doby laténské/ římské, na našem území se pěstují od 9. století, švestkové pecky se našly na mikulčickém slovanském hradišti. Po „době temna“ se opět začaly pěstovat od 13. století. A už nepřestaly.
Na počátku 20. století se z Bulharska začal šířit virus šarky, který napadá všechny slivoně i některé další rostliny. V ČR se rozšířil v 50. a ještě výrazněji v 80. letech. I proto některé původní druhy (např. odrůda Domácí švestka) zmizely a byly nahrazeny novými, které jsou vůči šarce rezistentní (ze starých odrůd je odolná Wangenheimova).
Ze všech slivoní a švestek se mimo povidel a marmelád vařily kaše, omáčky k masu (skopové, vepřové, srnčí, jelení, veverčí) nebo se dusily s vínem. Legendární jsou švestkové knedlíky. Švestky se také sušily, v dobách krize se jedla i jejich jádra.
Kapitola sama o sobě je pálení švestkové pálenky – slivovice. Postup byl známý už od neolitu (4000 př. l.) a na Moravě jde o velkou tradici. Pálení se rozšířilo po roce 1835, kdy byla císařským dekretem povolena výroba domácí pálenky. Na slivovici se nejvíc používaly Durancie, ale jak známe Moraváky, kvasit se dá vlastně úplně všechno…
Images:
1) Vyšlechtěné švestky – Scott Bauer, USDA ARS, licence: Public domain (Agricultural Research Service)
2) Lukas Hochenleitter: Plantarum indigenarum et exoticarum icones ad vivum coloratae, 1790 (public domain)