Stříbřitě lesklý kov, se kterým se lidé naučili pracovat už na konci doby kamenné. Byl jedním z prvních kovů, který dokázali roztavit. Samotný je sice hodně měkký a při nízkých teplotách hrozí, že se rozpadne na šedý prášek, ale stačí k němu přidat příměs a je to ideální materiál třeba na výrobu nádobí nebo ozdob a oděvních doplňků. Cín.

V přírodě se vyskytuje nejčastěji jako nerost cínovec (obsahuje skoro 80 % cínu) ve formě krupek v řekách nebo v rudných žilách blízko povrchu. Na Moravě žádné větší naleziště není, ale ani tak nemuseli naši předkové chodit nijak daleko: největší kontinentální ložiska cínu (jak v řekách, tak v podzemních žilách) byly v Krušných horách v okolí Cínovce a Krupky.

Cín se už v dávných dobách kvůli zlepšení jeho vlastností spojoval s mědí v bronz (bronz je několikanásobně tvrdší než samotné výchozí kovy). První větší zájem o cín tak můžeme zaznamenat v době bronzové (u nás cca 2000-700 př.l.), i když samotný cín se omezeně používal i dřív.

Další roky patří železu. Obnovený zájem o cín můžeme na našem území sledovat od 10. do 12. století, kdy se z něj vyrábělo hlavně nádobí pro bohatší vrstvy. I podle dnešních měřítek je cín zdravotně nezávadný a stálý kov, takže výroba nádob na potraviny byl skvělý nápad.

Ve 14. a 15. století se cínu v Čechách těžilo tolik, že se vyvážel do celé Evropy. Mimo nádobí se z něj vyráběly píšťaly do varhan a ze slitiny se odlévaly zvony. Úpadek těžby i využití přišel s třicetiletou válkou.

Až do konce 19. století se cín využíval pro dekorační předměty, společně se sklem a drahými kameny, a také se z něj odlévali legendární cínoví vojáčci. Dnes se používá hlavně k pájení a pro uchování potravin – tvoří povrch konzerv, staniol atd. Ale opět roste i zájem o cínové šperky a odlitky.

Odlévat různé figurky, ozdoby, spony nebo třeba knoflíky jde z cínu poměrně snadno i v domácím prostředí. Dělali to tak naši předkové a můžeme si to zkusit i my. Nás do postupu zasvětil litec ze sdružení Archaia na tradičním setkání pod Starou hutí v Moravském krasu.

Trošku složitější než samotné lití je příprava ohniště a formy. Cín se taví při asi 220°C, takže stačí i pořádně roztopit oheň na klasickém ohništi, není to ale příliš praktické (neudržíte nad tím ruce). Lepší je udělat si miniaturní pícku, kde bude dobrý tah a tím pádem vysoký žár, a přitom malý plamen, takže se s ní bude dobře pracovat.

Takovou měl i náš litec. Spodek může tvořit plochý kámen nebo vypálená hlína, stěny jde jednoduše uplácat z hlíny (nejlépe šamotové, ale není potřeba to nějak speciálně řešit). Na jedné straně udělejte otvor pro nasávání vzduchu, do něj můžete vložit malý měch.

Druhá věc je forma na odlévání. V historii byli první, kdo uměl odlévat, Keltové. Používali formy z hlíny nebo jemnější z mastku. Nejdřív si ale museli vymodelovat budoucí tvar z vosku a na ten opatrně naplácat hlínu. Až vyschla, vypálili ji na ohni, tím se zbavili voskového jádra a mohli do ní vlít kov. Při vytváření formy nezapomeňte na dostatečné množství otvorů pro lití.

Forma může být z jednoho kusu, to má ale nevýhodu, že se po zhotovení odlitku musí celá rozbít. Tedy přesněji ještě horká vložit do studené vody a nechat popraskat. Nebo můžete hliněnou formu při vytváření rozpůlit a při lití spojit tyto dvě části svorkami.

Takovou formu můžete používat znovu a znovu, nevýhodou je pouze to, že musíte začistit „švy“ na hotovém výrobku. V současnosti se používá místo hlíny speciální pryž. Ale nic vám nebrání udělat si pěknou historickou hliněnou formičku…

Při samotném lití musíte cín nejdřív roztavit v nádobce. Tradičně se používá tyglík (to jsou ty nádobky na obrázku výš) vyrobený opět z hlíny. Roztavený cín potom z tyglíku opatrně vlijete do formy, necháte zchladnout a tadá… váš výrobek je na světě. Jak jednoduché…

A na co si dát pozor? Cín by se měl tavit pomalu a na mírném plameni – „aby neshořel“, jak nás upozornil mistr cínař. Stejně důležité je, aby forma byla suchá, nebo vám dokonce nepršelo do cínu, jak se nám to stalo pod Starou hutí.

Kvůli dešti jsme museli lití předčasně ukončit. Ale pár pěkných výrobků i fotek přece jen mám. A k tomu nezapomenutelný zážitek.

Máte chuť zkusit si to taky?